Home  >  Texty  >  blog
Výlet za polární září aneb (světelně) extrémnější Island
Počet zobrazení: 171578.4.2013 00:07:38
Kde: Island

Doba: konec března 2013

Cíl: polární záře, aurora borealis

Přístroje a zařízení: Nikon D4, Nikon D800, Nikon 17-35/f2.8, Nikon 70-200/f2.8, stativ Gitzo, atd

Účastníci: BN, Ondra Prosický, Petr Pazour

„Štěstí přeje připraveným“. Tohle asi beze zbytku platí pro náš (Bohdan, haluzník Ondra, Petr) výlet na Island za polární září a focením za zhoršených světelných podmínek.
Co byste tomu řekli: ráno v 8h Plzeň, Česko, pak Frankfurt am Main, Deutschland kolem 12:30h, odpoledne před 17h vyzvedáváme na Islandu v Keflavíku auto a kolem půlnoci fotíme na východě Islandu u Grundarfjörður polární záři… Tak to má být, ráno si dám čaj v Plzni a večer fotím na Islandu polární záři, a ten čaj si tam dám pak taky…Tak to je to štěstí z citátu.

A teď ta příprava:
Místa. Já na Islandu už jednou byl, a představu mám, ale musíme skloubit své představy s časem, který jsme si vymezili (týden) a představami jednotlivých účastníků. Volba padá nakonec na několik míst na západě a jihu Islandu.
Termíny. Vše podřizujeme předpovědím o sluneční aktivitě (Petr) a kombinujme to s předpověďmi počasí (Ondra), hlavně oblačnosti. A určujeme si termíny dva. Posléze termín jeden: 23. – 30. března 2013.
Pak už jen letenky, ubytování na Islandu v osadách Grundafjordur a Vík, rezervace auta, objednat si na poslední chvíli Lee filtry z Anglie (Bohdan), a můžeme jet.

Polární záře ve svitu Měsíce. Fotili jsem víceméně severním až severovýchodním směrem. Najednou však se obloha rozsvítila na západě s nebývalou intenzitou. Pro porovnání: Měsíc byl v úplňku a obloha bez mraků... Polární záře, Grundafjordur, Island.


Ve focení polární záře nejsem z nejzkušenějších - ještě jsem ji nikdy nefotil. Viděl jsem ji jednou, v srpnu před 14 lety, shodou okolností na Islandu. A protože štěstí přeje připraveným, tak také mé první focení dopadá. Nejsem zcela spokojen. Tedy, spokojen nejsem s tím, jak jsem se toho zhostil. Co jsem mohl, jsem pokazil… Někdy je lépe se dívat a kochat, někdy je lépe potlačit emoce a fotit. Někdy je potřeba fotit delšími časy 10, 15 vteřin, někdy je zas dobré exposici zkrátit, třeba i pod vteřinu. Nebo se prostě lépe připravit.
S polární září jako takovou ale spokojen jsem. Navýsost. Přišla zcela nenápadně od severovýchodu, chvíli před půl dvanáctou. Objevila se zpočátku nenápadně, kousek nad obzorem, slabounká, víc jako proužek mlhy než záře, pro oko téměř neznatelná. Ani si nejsem jist, zda to polární záře je. Petr, náš expert na vesmírné jevy, ale neváhá: „kluci tamhle je…“ A už horečně fotíme. Tedy pokud se při expozici 10, 15 sekund dá o horečném focení mluvit. V pozadí Kirkjufell, impozantní 460 m vysoký kopec, zvedající se z vod zálivu.



A záře? Asi po 15-20 minutách záře najednou zesílí a rozzáří oblohu v souvislém pásu od východu, přes nadhlavník až na západ. Neubráníme se, a každý podle svého naturelu, dáváme najevo svůj obdiv, úžas, ba i výkřiky. Vzájemně a zcela nepochopitelně se upozorňujeme: „hele tamhle…“, „ta je…“, „nádhera…“. Profesionál v nás však velí: nekoukej, kde co lítá a foť. Fotím. Děje na obloze najednou hodně zrychlují, rozjasňuje se, zář je na východě, severu, západě. Fotím. A dělám chyby. Dílem z rozrušení, dílem z nezkušenosti. Petr, pak i Ondra volají: „krátké časy…“. Jsem ale jak tetřev hlušec v toku. A uvědomuji si to pozdě: příště budu chytřejší. Příště ale není…



Záře slábne a tak před jednou hodinou z půlnoci opouštíme Kirkjufell a hledáme jiné místo. Petr, jak jsem již psal, náš znalec jevů na obloze, říká, že by ještě mohla být. Míříme do jiného fjordu, spíš zálivu. K oceánu. Petr má (samozřejmě) pravdu, záře se objevuje znovu. Zvolili jsme místo, fotíme. Záře už není sice taková intenzivní, ale místo má zase něco jiného do sebe. Už jsme si na záři trochu zvykli, dokonce tak, že Ondra říká: „…kluci vyfoťte mě s tou září…“. Nakonec fotí Ondra nás . (díky Ondro). Něco po druhé v noci se vracíme do hostelu.



Další den je slunečno, objíždíme „náš“ poloostrov, hledáme místa pro noční focení, fotíme skály u pobřeží a typické islandské kostelíky osiřelé v krajině. Na konci pěkného dne pro štěstí rozbíjím alespoň jeden filtr od Lee a těším se na parádní noční focení polární záře. NOAA slibuje dobrou sluneční aktivitu…
Ještě v podvečer fotíme stádečko kosatek, které připlulo do zálivu asi jen 100m od našeho bydlení. Zjišťuji s nelibostí, že Nikkor 70-200/2.8 + TC 2.0 si s Nikonem D800 moc nerozumí. Tedy, jemně řečeno. Fotky kosatek brouzdajících se zálivem, focené touto provizorní soustavou, jsou „poněkud měkké“… asi tak, jako fotky, které jsem v době budování komunismu z nedostatku možnosti fotil přes změkčující předsádku vytvořenou ze skla s jemně rozetřeným glycerínem. U aktů to bylo zajímavé zpestření… Zážitek s kosatkami byl ale pěkný. Ještě jsem je v přírodě neviděl.

Večer islandská oblačnost konečně dostojí své pověsti a předpovědi norské meteoslužby. Po slunném dni se zatahuje, a tak s Petrem sice v noci fotíme (Ondra ví, kdy si vzít na paralen), ale záře jen občas a sotva znatelně prosvítá skrze protržený mrak. Ani světlo měsíce se přes mraky téměř nemůže dostat. Po hodině toho necháváme.



Pokračujeme ve vyhledávání vhodných lokací. A vybíráme si zamrzlé jezero obklopené kopci. Předpověď oblačnosti vypadá celkem dobře. Večer tedy neponecháváme nic náhodě, tedy kromě toho, že jsem si zapomněl náhradní baterie do D800, a v devět (21h) jsme na místě u jezera. Oblačnost jen do několika stupňů nad obzor, jinak jasno. Měsíc téměř v úplňku nám svítí do zad. Mrzne. Led na jezeře naříká a sténá, občas trochu výhružně praská, jakoby tam dole byla nějaká zastydlá pravěká potvora, co chce zrovna teď ven, samozřejmě. Vzniká fotka "Češi na Pólu." . Ondra s Petrem se baví půlhodinovými či hodinovými exposicemi. Zaníceně diskutujeme o pozitivním vlivu chlazení na šum našich čipů.



Chvíli před půlnocí, po třech hodinách čekání se „záře“ objevuje. Fotím na dva foťáky, D4 a D800. Pobíhám a dělám kliky (D4-ku mám na gorilapodu na zemi) na zamrzlém jezeře do dvou hodin ráno. Jiná lokace, jiná polární záře, jiná, chladnější atmosféra. Však jsou také foťáky a objektivy pokryté ledovou vrstvičkou, zvlášť ta D4 na zemi, a manuální ostření na objektivech je téměř „zaaretováno“. Baterii v D800 ale ubylo asi jen 20 % její kapacity. Jako bonus k polární záři na severním obzoru kometa PanSTARRS.



Pak padá sníh. A dost. A my jedeme na jih. A když sjedeme na pobřežní sándur, po sněhu ani památky. Po cestě a podle plánu se stavíme u vodopádů, které snad ani nelze vynechat: Oxararfoss, Seljalandfoss, Skogafoss… Jsou to ale fotograficky velmi obehrané scenérie vodopádů, navíc teď se zcela plechovou oblohou. Nepochybně impozantní vodopády, které už i já fotil před mnoha lety, a po mně (přede mnou jich tolik určitě nebylo) další miliony lidí. Vodopády, na jejichž fotce se tudíž sotva co originálního dá vymyslet, takže za takové fotky Pulitzera stěží dostanu…

Po pár stech kilometrech jsme v jihoislandské střediskové vesničce Vik . Zdejší dramatické atlantické pobřeží s černým sopečným pískem a skalami trčícími z moře pokud možno v temném, ponurém osvětlení je přesně to, co vedle polární záře chceme fotit. Před mnoha lety, při mé minulé návštěvě Islandu mi Hynek Adámek (dnes NG CZ) povídal, že na tomhle pobřeží končí většina islandských filmů. No, a kdyby náhodou i ta polární záře byla, tak i to bychom… Nebyla (nebojte se milé děti). To už by bylo trochu moc, myslím, i na haluzníka Ondru.



A obloha nám znovu přeje. Místo zde obvyklé, 17%ní šedé islandské deky místo oblohy, jsou pěkná, téměř dramatická mračna, zcela vyhovující mému záměru. Vyskytuje se tu taková ta zjednodušená krajina, kterou mám rád, krajina sama o sobě téměř černobílá. Totéž platí i o pár kilometrů vzdáleném Dyrholaey se známým majákem a skálou s „mostním obloukem“ v moři.

Předpověď mračen, kterou pořád sledujeme, nevzdávajíce se i zde naděje na polární záři, je na dnešní den pro střed a sever Islandu výborná, ale my jsme na jihu a tady je mračen bohužel dost. Takže viditelná polární záře zde pochopitelně nebude. Přesto se, jako každý den odpoledne, chystám na večerní a noční focení: sním fazole, k nim opečením z chleba vzniklou briketu, zapiji čajem a kafem se sušenkou BeBe dobré ráno, mezitím stáhnu fotky do kompu a jdu na noční směnu.



Na pobřeží světlo prosvítá skrz mraky, nejdřív zlatožluté od zapadajícího slunce a pak do šedomodra, a vítr, a nádherné vlny, a Atlantik hučí. Fotíme a užíváme si focení i atmosféru. Dává se do silného deště se sněhem, vločky jako ovce ulpívají na objektivu a zcela kazí záběry. Necháváme toho, dost mokří ze všech stran. Ondra si navíc proplachuje vodou Atlantiku boty, neboť v zápalu focení nestačí uskočit před blížící se vlnou a dost větší než ty předchozí, a pak už jen ke všeobecnému veselí, šlape vodu. Vlastně se smějeme jen my s Petrem. Trochu. Ondra se totiž pohyboval tak, jakože chce mít nohy co nejdéle nad vodou. Samo o sobě dobrá úvaha, jen se ve vzduchu neudržel dostatečně dlouho (možnou příčinou je samozřejmě nedostatečná frekvence jeho šlapání vody)… A mně se při tom vybavila situace, jak se baron Prášil sám vytahuje za vlasy z bažiny, kde i s koněm uvízl.

Poslední den. Ráno sním zbylé fazole, všudypřítomný párek, k tomu briketu, zapiji čajem a kafem s darovanou sušenkou BeBe dobré ráno – chystáme se popojet z Vík ke 193 km vzdálenému jezeru Jokulsalron (správně Jökulsárlón) , do kterého se telí ledovec Vatnajokul (správně Vatnajökull). Tam chceme fotit ledy na vodě jezera i na černém písku na pobřeží. Ovšem, pokud bude jasno, chceme tam zůstat do noci, kvůli polární záři, a pak jet rovnou z nočního focení těch 500 km na letiště. Letí nám to v sedm ráno. Předpověď mračen je… Uvidíme.



U Jokulsalronu svítí slunce do oparu nad pobřežím. Atlantik má příliv. Vlny se valí na pobřeží a tříští o kusy ledovcových ker ležících na černohnědém písku. Fotíme. Petr je nadšen a nelituje, že jsme cestou vynechali krásný vodopád Svartifoss. Chybí mi ale ten furiantsky rozbitý filtr od Lee. Škemrám jej na Petrovi. A fotím, fotím, fotím. Chce to dlouhé časy. Zabodávám stativ do písku, upravuji kompozici, ostřím, nasazuji filtr (není přes něj totiž vidět) a znenadání mne zaplavuje první vlna. To mám za to pošklebování Ondrovi, pomyslím si. Přesto exponuji. Pak opakovaně stejná situace: zabodávám stativ do písku, upravuji kompozici, ostřím, nasazuji filtr, a zaplavuje mne vlna. Několikrát. Jak příliv roste, vlny jsou větší, delší. Začínám mít v nepromokavých botách mokro. V jedné chvíli vidím, jak mne velká vlna neodvratně zaplaví. Duchapřítomně skáču na kru ve snaze uniknout. A vlna mne s chutí zaplavuje i na kře, a lomcuje s ní, sotva se nerozplácnu do vody. Stativ s D800 a 17-35/2.8, včetně (!) Petrova filtru do poloviny zaplaven. Slyším, jak písek nesený vlnou šustí o nohy stativu. Slyším fandění - Ondra přestal fotit, a točí si můj souboj na kře. Čvachtá mi v botách.



Přesouváme se k jezeru a čekám na západ slunce. Jezero je ještě plné ledu. Na ty krásně modré ledovce, ze kterých kape voda, si budeme muset počkat do léta.

Západ slunce, ačkoliv ten s tím nijak nesouvisí, mám spojen s velmi silným transcendentálním zážitkem. Už kvůli němu stálo za to znovu k jezeru Jökulsárlón jet!

Pohled na oblohu je slibný. Vyléváme (Ondra se opět vykoupal), vodu z bot, a čekáme na polární záři.
Mraky sice jsou, ale ve 21:50 h je i záře. A o deset minut později, od východu začíná záře mohutnět. Vykresluje nádhernou podívanou!


Světla několik kilometrů vzdálených aut osvítila noční krajinu a mě to v tuhle chvíli vyhovovalo, byl jsem připraven. Až po zhlédnutí fotky doma, jsem zjistil, že jsem tam u jezera nebyl připraven na padající meteorit... Polární záře, Jokulsarlon, Island.


Postupně se záře přesouvá na sever. Sbíhám z kopce k jezeru a zbytek času fotím od vody. Vesmírné! Úžasné! Nádhera! Krása!



Polární záře. Jezero Jokulsarlon, Island. Jako bonus k polární záři, jestli jaký ještě může být, ve vzdálenosti asi 50 milionů kilometrů kometa PanSTARRS. (Asi ve dvou třetinách obrázku zleva a uprostřed). Vrátí se prý asi za 109 000 let...


Ve 23:05, už na parkovišti, fotím poslední fotku. Musíme jet. Uháníme nočním Islandem. Nikde nikdo. Řídím, kluci spí. Mám čas a prostor pro sebe. Chvílemi mám pocit, jako bych se na sebe díval z výšky. Čas od času i z auta ještě zahlédnu polární záři.



Štěstí nám přálo, jak by také ne, vždyť jsme byli připraveni. Nebo to není tím? Způsobil to, že jsme třikrát ze šesti dnů na Islandu viděli polární záři, haluzník Ondra? A my jsme se sklouzli na jeho štěstí ? Vlastně, jak moc musí být jeden připraven, aby štěstí, tu „dobrou“ náhodu „měl“? Jeden pán napsal, že náhoda neexistuje a přesto se jí nelze vyhnout.

Tak tedy, příště se pro jistotu raději zas poctivě připravím… Nebo je to tím čtyřlístkem, co jsem měl s sebou?


Bohdan Němec, Island 23.-30. března 2013 a Plzeň 13. a 14. dubna 2013
Komentáře k článku 'Výlet za polární září aneb (světelně) extrémnější Island'
Komentář 1-5 / 5
15.1.2014 19:15:02
Petra V.
Přenádherný fotky a určitě super článek i pro ty, kteří by chtěli na Island vyrazit taky :) fakt super práce!
19.4.2013 09:37:11
Michal Mašík
Hezky napsané.
11.4.2013 15:32:02
ZVCCH
Krasne krasne krasne, ma osobni favoritka je ta pata zespoda:-) a muzeme se tesit i na nejake pocteni? :-)
11.4.2013 21:19:27
Bohdan Němec
Slíbil jsem na FB trochu textu do týdne, a trochu jsem litoval, protože jsem si myslel, že to už po týdnu nikdo nebude číst. Takže už kvůli třeba ZVCCH to dopíšu...Nicméně jsem moc rád, že se někomu líbí můj uhel pohledu... Díky!
9.4.2013 20:11:33
Michal Mašík
Pěkné
Komentář 1-5 / 5
Napsat komentář
Jméno
E-mail
E-mail se zobrazi jen administrátorovi.
Text
Maximálně 500 znaků. Delší text bude oříznut.
0/500
Všechny položky jsou povinné.