Home  >  Texty  >  blog
Pižmoni na sněhu.
Počet zobrazení: 1825111.4.2012 22:54:34
Pižmoni na sněhu.

„…pižmoň patří na sníh, ne mezi kytičky…je to přece drsnej a smrdutej tur...“


Okolnosti:

Kde: Norsko, Dovre, Hjerkinn

Doba: konec března

Cíl: pižmoni severní na sněhu

Přístroje a zařízení: Nikon D3s, Nikon 400/f2.8, Nikon 17-30/f2.8, Nikon 70-200/f2.8, TC 1.4, TC 2.0, stativ Gitzo, hlava Wimberley, sněžnice.

Fotit pižmoně jsem chtěl již několikrát. A když pižmoni, tak v NP Dovrefjell v Norsku, samozřejmě. Po rozhovorech s Jaromírem Kadeřábkem, který na pižmoních byl v létě 2011, a z kterého jsem nasával informace (Jaromíre díky), jsem si ale uvědomil, že pro mne je pižmoň „drsný“ tvor čelící „kruté zimě severu“ a tak ho nemohu fotit v létě mezi kytkami…
Termín odjezdu do Norska jsem volil tedy tak, aby sníh v Dovrefjell byl, na druhé straně ale, aby ho zas nebylo tolik, že nebudu schopen pižmoně najit, natož fotit. Jaromír mi totiž líčil, jak naběhali denně 25 km po kopcích, než stádečko pižmoňů našli. A to bych asi ve sněhu nezvládl.

Po několika týdnech e-mailů v severském, poněkud flegmatickém stylu, a 26 hodinách na cestě (téměř 2200 km) jsme (Ondra Prosický, Láďa Vít a já) dorazili na domluvené místo.
Hjerkinnhus

Anne, nečekaně málo studená Norka, se kterou jsem e-mailoval, má pro nás celý dům, neboť sem na konci zimy moc lidí nejezdí. Na webu mají dokonce napsáno: “Hjerkinnhus er nå stengt for vanlig overnatting frem til 30.04.2012.
Men vi tar gjerne imot gruppebestillinger.“



Ještě odpoledne, dílem z nedočkavosti, dílem kvůli rekognoskaci terénu, jdeme s Ondrou na „vycházku“ na sněžnicích do kopců kde, jak doufáme, se pižmoni hemží. Láďa, nemajíc sněžnic, jde jinam, kam mu odtávající sníh dovolí. Bereme si s sebou, zcela nesmyslně, batoh s focením, dokonce i stativ, (já, čtyř a půlkilový). Dohodneme si čas, kdy se sejdeme u auta. Bohužel, zrovna se změnil zimní čas na letní, a někteří to nevědí, takže my s Ondrou se navracíme o hodinu déle, než předpokládá Láďa. Nad hromadou nedopalků sice namítá něco o velitelském čase, ale vzhledem ke zřejmé absenci velení, jeho poznámky nepadají na úrodnou půdu.
Po pižmoních není v kopcích ani památky, a tak ještě objíždíme okolí, a pozorujeme kopce v bláhové naději, že takhle pižmoně zahlédneme. Po pár kilometrech na sever po E6 zastavujeme u skupinky mužů u birdwatcherských dalekohledů zaměřených na vzdálené kopce. Zastavujeme a: „na co jakože tady koukaj?“. Vysvětlují, že na pižmoně. „Cožeee? Na pižmoně?“ Osměluji se, a „jestli se jako můžu mrknout“. „No, mrknout se můžeš“ odpovídá muž v uniformě, „ale my je nevidíme.“ Aha?! Jo, tak to joo….



Láďa konverzuje s jedním z pozorovatelů, a zjišťuje „místní informace“ - kromě toho, že pižmoni existují, se dozvídá, že je týden neviděli ani vojáci z místní posádky, kteří jsou denně venku.
Po deseti, patnácti, minutách, nenucené norsko-anglicko-české konverzace o pižmoních jeden z pozorovatelů ukazuje do kopců. Když mi tento dovolí nahlédnout do jeho dalekohledu, skutečně vidím v tetelícím se vzduchu dva kameny, a podle toho, že se mírně pohybují, označujeme je za jasné pižmoně. Je to skoro čtyři kilometry vzdušnou čarou.



Ráno vyrážíme v sedm s Anne jako průvodcem, neb jsme usoudili, že nesmíme ponechat věci náhodě. Dvě hodiny stoupáme do kopců. Anne to jde z nějakých důvodů lépe. Když se konečně dostaneme trochu výš, začíná to dost foukat. A v sedlech a na vrcholech kopců to je docela silný vítr. Hledáme pižmoně, co se dá, a nachodíme nahoru a dolu po kopcích víc než 10 km. Nic platné. Ani chlup. Nacházíme spousta trusu, někdy snad jen den, dva, tři starého, stopy pižmoňů také, ale fyzicky jsme toho masoxe, jak jsme mu začali říkat, dnes ani nezahlédli.
Žádné zvláštní zážitky, snad kromě toho, že jsem s sebou na šikmé ledové plotně praštil (scénka jako z kresleného filmu: chvíli vyhazuji nohy do vzduchu v beznadějné snaze udržet si rovnováhu). Kvůli foťáku v batohu, na který nechci spadnout, si raději natluču kyčel tak, že když chvíli sedím, nemůžu vstát (…tak teda neseď, jdeme…). Jako slabou náplast objevujeme párek bělokurů, kteří ale nechtějí počkat, a tak fotím jen nějaký krajinky.

Ondra P. jako Rodinův Myslitel, momentálně poněkud skleslý nad stavem hledání pižmoňů. Dovrefjell. Norsko.


Batoh s focením a ostatními věcmi (kalhoty, bunda, piti, stativ, atd), váží asi 12 kg. K tomu navíc moje 95 kg váha. Propadám se nejen tam, kde Anne bez problémů přejde v botách, ale často se propadám i na sněžnicích. To pak po pár desítkách metrů takového intenzivního propadání zjišťuji, co to asi je, to „být v dobré kondici“.
Návrat asi po šesti hodinách, trošku ucaprtaní. Děkujeme Anne za péči, a že to zítra zkusíme sami. Nechce se nám dávat dalších 2500 NOK, ale nakonec se při placení ukáže, že Anne je charakter a s argumentem, že muskoxy nenašla, peníze nechce.
Ohřívám řízky od maminky, a s Ondrou u kafe dumáme o tom, co dál. Láďa spí a chrápe jako drak. („Dej už mu tu princeznu, ať přestane“). Plánujeme, že ještě do večera se porozhlédneme zespodu po kopcích. Jako náplast, že bychom mohli zkusit polární záři. Podle předpovědi NOAA má být ale polární záře dost slabá, a až prý zesílí bude tady zataženo a sněžení. Sněžení si ale vlastně přejeme. Úkol zní přece jasně: pižmoni na sněhu.



Předpověď o sněžení se trochu posouvá, zato prší. („…to bude nahoře zítra ledovka…“).
Nepropadáme ale beznaději. Ráno budíček v šest. Po zjištění, že se mohu postavit na levou nohu, což večer až zas tak nevypadalo, snídaně, kontrola věcí s sebou. Kvůli noze si neberu stativ, přece jen 4.5 kila uhlíku, hliníku a tvrzené gumopryže považuji vzhledem k předchozím úspěchům v hledání pižmoňů za zbytečnou zátěž. Ondra to kvituje s potěšením a dovozuje, že pižmoně dnes tedy určitě uvidíme. V 7 h jsme na plácku kousek od vojenské stanice, kam nás Láďa odvezl, neb zůstal doma, prý kvůli bolavému zubu. Podezříváme ho, a nepokrytě si z něj utahujeme ohledně Anne, [správcová a guide], se kterou hojně včera konversoval...
K prvnímu místu, kde se chceme zastavit je to asi 400 výškových metrů. Za hoďku jsme na místě mezi kopci. Bohužel jsme v mracích, vane silný vítr, ale kupodivu není zima. Asi 7°C. Zahlédnu sněžného zajíce, vyskočil asi 5m přede mnou. Práskneme sebou na zem a vleže sápeme fototechniku z batohů, zajíc samozřejmě nečeká. Přesto nakonec fotíme.



Balíme fototechniku zpět, Ondrovi ulétává původně přivázaný dešťový, čerstvě před cestou zakoupený, obal na batoh. Drápeme se dál, jsme líní znovu nazouvat sněžnice, sníh je vyfoukaný, takže se dá jít i bez nich, ale jsou místa se sněhem, která se obejít nedají a přejít 50m, když se bořím po rozkrok do sněhu mne dost zadýchává. Po dalších asi 100 výškových metrech jsme na plošině mezi kopci. Stále hledáme pižmoně. Nikde nic. Ondra navrhuje přejít na další kopec, bez batohu, a že se rozhlédneme. Vylézáme tam. Najednou Ondra říká: „hele jsou to kameny nebo masoxové?“ Pohled dalekohledem přes od větru uslzené oči potvrzuje pižmoně nade vší pochybnost. Vidím 3 kousky na dalším, ob jeden kopec vzdáleném kopci. Ondra jako když si dá lajnu koksu. Sbíhá pro věci. Nadarmo mu říkám, že tam masoxové vydrží...Co kdyby ne, že?




Abych si cestu pro věci zkrátil, jdu přes sněhové pole, čímž si zcela dodělám to načaté koleno. Ze začátku mne to bolí tak, že si říkám, jestli dojdu zpět na chalupu, natož jestli se vyškrábu k pižmoňům. Kousám to a snažím se mít nohu nataženou [méně to bolí], ale do kopce tuhle odlehčovací techniku nelze použít. Zaostávám tedy, a dorazím na od pižmoňů protilehlý svah asi 10 minut po Ondrovi, který už fotí. Fotím na dálku a navrhuju odpočinek. Ondra je však smyslu zbaven, tak aby je z rozrušení nevyplašil a já u toho nebyl, raději se domlouvám, že je obejdeme z jihu a přiblížíme se, co to půjde, chráněni před pižmoními zraky do poslední chvíle vrcholem kopce. Tak také činíme.




Přibližujeme se zpoza kopce dost opatrně, v hlavě historky o rozdupaných fotografech. Z poslední doby tu od Jaromíra, jak přeskakoval potok, když přehlédl, zahleděn na display svého foťáku zda dobře fotil, že pižmoň hrabe přední nohou, a včas neustoupil. Pižmoni nás ale zahlédnou a staví se. Vpředu dominantní býk. Za ním další dva samci, dvě samice a dvě mláďata. Jak jsme pižmoně obešli z jihu a vycházeli pod vrcholem, na kterém pižmoni odpočívali, ocitli jsme se znenadání pro ně i pro nás od nich asi 40 m. Couváme, a znovu je obcházíme. Tentokrát chceme, aby nás viděli na větší vzdálenost a pak, že se postupně a nekrytě přiblížíme. Taktika vychází. První fotky!



V pozadí Snohetta [česky něco jako Sněžka]. Nádhera! Jen sněhu by mohlo být víc. Tady na kopci [asi 1400m] je silný vítr, a asi jen 3 až 5°C, a sníh je částečně roztátý a částečně vyfoukaný až na lišejníky. Koneckonců právě proto jsou pižmoni asi zde. To proč jsem sem jel, pižmoni na sněhu a pokud možno ve vánici, to zrovna moc není, ale jsme v tu chvíli šťastní, že jsme je po dvou dnech hledání našli. Ne úplně spokojeni budeme až později...
Fotíme pižmoně ze všech světových stran, pižmoň ve stoje, pižmoň vleže, zblízka i s pozadím. Je ale poledne, slunce stoji dost vysoko [tedy na norské poměry, na české je asi tak jako v pět odpoledne] a tak se s Ondrou rozhodujeme, že počkáme na místě, pokud samozřejmě počkají pižmoni, až do slunce západu. Nakonec se to ukáže jako ne úplně rozumné rozhodnutí. Po bitvě je ale každý generál.




"Splněný" úkol: pižmoň na sněhu. Pižmoň severní. Musk Ox. Dovrefjell, Norsko.


Po první sérii focení, si každý nacházíme kámen, za který se snažíme ukrýt před dotírajícím větrem, který z nás vysává teplo. Slunce sice svítí, připaluje nám obličeje, ale ten vítr pociťovanou teplotu z těch asi 3-5 stupňů nad nulou, dost snižuje. Tak čekáme. Přibližně každou hodinu, nebo při změně světla, obejdeme naše stádečko, které poklidně spí, nebo nanejvýš stejně poklidně přežvykuje. O vlastni vůli se ani nehnou, za celých pět hodin byli pořád na místě velikosti tenisového kurtu. Když jsme se přiblížili více, mladší samci rozmístění na okraji stadečka se obvykle, ale dost neochotně, zvedli a dali nám moznost lépe fotit. Dalši přiblížení mělo za následek, že se otočili zadky k nám, chráníce samice a mláďata [krávy a telata]. No, a focení zadků, tedy pižmoňů, nebylo to pravé, co jsme v tu chvíli chtěli. Zatímco pižmoně obcházíme, abychom je měli zase čelně, obvykle už zase leží a přežvykují. Do západu slunce, který je v 19:50 h, to je od objevení pižmoňů 7 hodin. Co by ale fotograf pro dobrý záběr neudělal. Samozřejmě kolem druhé odpoledne ještě nevíme, že mraky, které se tvoří nad horou Snohetta, s naprosto bezchybným načasováním, zakryji slunce schylující se k obzoru. Takže na sebe navlékáme vše, co jsme si s sebou nahoru vzali. Moc to ale nepomáhá.




V září, v období říje, samci pižmoňů urputně bojují o možnost se pářit tak, že v plném běhu do sebe narážejí rohy dokud jeden neustoupí. Na jaře je to jen takové poněřování před zápasem. Pižmoň severní. Musk Ox. Dovrefjell. Norsko.


Abychom pižmoně nerušili, sejdeme o kousek níž pod vrchol kopce, kde nás pižmoni nevidí, a chodíme. Občas fotíme se stejným, výše popsaným scénářem. Z poklesající nálady nás vytrhuje se trochu napít, sníst perník se švestkami, mandle. Vítr fičí a teplota klesá. Chození za účelem zahřátí už tak nepomáhá.
Konečně nastává ta chvíle, kdy je slunce níž nad obzorem. Říkáme si, že použijeme stejnou taktiku jako předtím: přiblížíme se od východu k masoxům, oni vstanou a než se otočí, budeme mít pár chvil na fotky do protisvětla zapadajícího slunce. Ještě než se ale k tomu odhodláme, pižmoni se sami od sebe, poněkud rozpačitě sice, ale přece jen zvedají a ... a jdou se pást. Scházejí pod hranu kopce! Neee! Slunce ke všemu z mraku vyjde jen na pár chvil, aby prosvitlo úzkým průzorem mezi mraky. Pižmoni v té chvíli stoji úplně špatně! Pod hranou kopce, se skloněnými hlavami, a když už hlavu zvednou, tak zády k nám. Vůbec si nás už nevšímají, asi nás za tu dobu zařadili do širší rodiny. Z toho bychom měli předtím radost, ale teď to úplně neoceňujeme.
Tohle tedy nevyšlo!







Rychle, ztuhlí jako drozdi, balíme věci.
Máme to na chalupu 3.7 km vzdušnou čarou a světla rapidně ubývá. Sestupujeme nejdřív na sněžnicích. Kupodivu to docela jde, natažené vazy v mém levém koleni mají ale k pocitu komfortu daleko. Bolí mne to velice pěkně, ale to je naštěstí jediné. Ondra je na tom podobně, chodí jako Peirac. Pak sněžnice sundáváme a scházíme šikmo přes vrstevnice dolů, do sedla, kde je ale sníh. Znovu sněžnice. Jen asi kilometr. Sníh už je v dolních partijích hodně roztátý, potůčky a rybníčky mezi muldami s vegetací jsou o to častější. Trochu brodíme. Je už dost tma. Pak sněhové plotny na zastíněných místech. Sněžnice ale už nefunguji a my se propadáme, asi tak do rozkroku, i na nich. Takže dvakrát na pár desítek metrů nasazujeme sněžnice na ruce a lezeme po čtyřech. Zřejmě u vědomí, že by nás někdo viděl, chechtáme se tomu jak malí kluci. Konečně plácek nad vojenskou základnou. Voláme Láďu, aby pro nás už [sakra] přijel.



Byli jsme 14 hodin v terénu, v kopcích, kde fučel vítr a byly 3 stupně nad nulou. Zjišťuji, že mám takovej větrnej peeling ksichtu [doporučuji, vyjde to levně] a rty mám jako Angelina Jolie, snad jen trochu rozpraskanější. Ani moje koleno není úplně v pořádku, ale máme vyfocené pižmoně a užili jsme si trochu dobrodružství.
Na chalupě, kam dorazíme něco před půl desátou, se zmůžu ještě na to, že ohřeju fazole se slaninou, zbaštím k tomu brufen, mezitím stáhnu fotky do kompu a napíšu email nejbližším. Sprchu, ačkoliv bych neměl, vynechávám. Až ráno. A zítra si dáme odpočinkový den.





My měli volný den. Láďa, vidouc naše úlovky hořce zalitoval (bolavý zub je prostě potvora), že s námi nebyl A přesto, že mi snědl všechen augmentin a půl platíčka brufenu, nevydržel, a po obědě se vydal do kopců sám.Vitr ještě zesílil (podle meteorologů na 60 km/h, podle Ládi na kopci alespoň 100 km/h) takže bylo v kopcích Láďovi krušně. A co bylo jestě horší, přestože měl od nás GPS pozici pižmoňů, nenašel je. Nebyli tam. Ani v okolí.

Koleno se mi ve volném dni pěkně rozleželo a přidalo se i druhé. Také počasí se ještě zhoršilo. Ondra s Láďou se vypravili dopoledne na procházku s cílem zjistit jestli „to má cenu“ Rychlost větru asi 60 km/h tady dole v 900 m.n.m. musela být o těch 500 m výš asi ještě větší, zvlášť v místech zůžených proudnic, v sedlech mezi kopci. Také teplota se celý den držela kolem minus tří stupňů. Protože jsem však na procházce nebyl, a nesdílel tak jejich názor že „to nemá cenu“, nakonec jsme se přece vydali za pižmoni. Zapomněl jsem si rukavice, pro které jsem se vracel, takže jsem pak Ondru s Láďou doháněl. Kolenu se to ale moc nelibilo. Na zpáteční cestě jsem šel některé úseky z kopce pozpátku (po umrzlém sněhu to šlo), neboť koleno při tom tolik nebolelo. Pižmoně jsme ale zase nenašli, ačkoliv jsme se rozdělili, a zabrali tak větší zorné pole a přešli několik kopců. Stádečko pižmoňů jako by z této oblasti úplně zmizelo.
A zrovna byly přesně ty povětrnostní podmínky, které jsem si pro fotografování pižmoňů v zimě představoval. Sněhová krupice díky větru létala pěkně vodorovně a vytvářela tak právě tu drsnou severskou atmosféru, atmosféru, při které jsem chtěl pižmoně fotit.
Co se dá dělat, je to wildlife focení, mohu být rád co mám...utěšoval jsem se, vždyť Láďovi se nepoštěstilo je ani uvidět.






Na zpáteční cestě jsme trochu náhodou ulovili bělokura, na stejném místě kde jsme ho viděli před několika dny. Je to na strmém, teď už lehce zledovatělém svahu, na kterém se není vleže o co zachytit. Ondru v zápalu focení zachráňuje od pěkného sjezdu sponzorovaného canon.cz jen špička boty držící „na tření“ v mělké prohlubni ve zledovatělém povrchu sněhu. Vše nakonec dobře dopadlo.
A bělokur horský, navíc v zimním šatě, pro nás středoevropany vzácný pták, pro Norku Anne zase pták velmi chutný, byl takovou pěknou tečkou za naším výletem za pižmoni severními.






Další den v podvečer již chceme být u jezera Hornborga ve Švédsku. Je to odsud z Hjerkinnu v Norsku sice asi 800 km na jih, ale jen celkem malá zajížďka na zpáteční cestě, a tak jeřáby shromaždující se na konci jejich jarního tahu v tisících u jezera a přelétající na nocoviště v zapadajícím slunci, je škoda nechat si ujít.


Vzhledem k okolnostem na místě u jezera Hornborga a skutečnosti, že jeřáby jsem fotil již několikrát v Maďarsku, rozhodl jsem se tentokrát fotit jeřáby „poněkud psychedelické“, byť „normálních“ letovek jsem také několik vyfotil.

















Bohdan Němec, Hjerkinnhus, Norsko a Plzeň, ČR, duben 2012
Komentáře k článku 'Pižmoni na sněhu.'
Komentář 1-4 / 4
15.4.2012 20:00:38
Jaromír
Ahoj Bohdane,poutavě napsané a v neposlední řadě i pěkné fotky,kterým ten sníh sluší.Na druhé straně musím vyjádřit povstesk nad tím,že jste toho víc nenachodili a že vás žádnej neprohnal,protože teď vypadám jak blbec:-)Ale mě to neva,už jsem si zvykl,ha,ha:-)
13.4.2012 16:26:16
Michal
Krásný článek a fotky.
12.4.2012 19:05:02
Petr Šimon
Ahoj, velmi sugestivně napsané. Lopotění se sněžnicemi a naražený bok byli zhodnoceny a snímky jsou povedené a zážitků asi také hodně. Nejvíce se mi asi líbí ten první bělokur a pižmoň se Snohettou v pozadí. Škoda, že jsem se nedostal do užšího výběru:-) Také se tam chystám, ale před táním, chtěl bych nějakou vánici se stádečkem...Tak ať se daří. Petr
12.4.2012 11:50:24
Václav Bambula
Ahoj, nektere fotecky moc pekne. Lada musel asi plakat. Moc pekne napsane. Uz abych mel novej fotak. Vasek
Odpověď pro "Václav Bambula"
Jméno
E-mail
E-mail se zobrazi jen administrátorovi.
Text
Maximálně 500 znaků. Delší text bude oříznut.
0/500
Všechny položky jsou povinné.
Komentář 1-4 / 4