Home  >  Texty  >  Mexiko 2009
VELRYBY NA HLADINĚ
Počet zobrazení: 2258430.11.2009 08:59:32
V oblasti kolem západního okraje Kalifornského poloostrova na západě Mexika se v zimních měsících vyskytují obvykle dva druhy velryb. Šedá velryba, správně plejtvákovec šedý (Grey Whale) a keporkak, čili keporkak dlouhoploutvý (Humpback Whale). Ačkoliv jsem se připravoval na oba druhy, okolnosti tomu chtěly, takže jsem fotografoval hlavně keporkaky.

Když keporkaka uvidíte, třeba jak se při běžném plavání vynořuje z vody jeho mohutný hřbet uvědomíte si, že na místě, kde byste očekávali hřbetní ploutev je jen hrb. Od tohoto hrbu získal keporkak také své anglické jméno Humpback Whale - hrbatá velryba.

Fakt ale je, že když keporkaka uvidíte se vynořit, proběhne vám hlavou všechno možné, ale jestli má nebo nemá hrb či hřbetní ploutev to rozhodně není.
Keporkak dlouhoploutvý. 30 tun ve vzduchu. Cabo San Lucas. Mexiko. 2009


Očekávání

Jel jsem na velryby a očekával jsem obrovské tvory. Jsou to přece "vel-ryby". Snad ještě z dětství mám někde v paměti zasutou tu o b r o v s k o u kostru velryby zavěšenou pod stropem jedné exposice Národního muzea, pod stropem, který v té době nesl ještě památky na AK-47 spřátelených armád Waršavské smlouvy.
Byla-li ve vodě, nepřipadala mi tak velká, zvlášť když klidně plavala po sinusoidě: vynoření části hlavy s dýchacími otvory, na dálku slyšitelný výdech, nádech a hned pod vodu. Malá hřbetní ploutev, správně hřbetní hrbol, se často ani neukázal. Jakmile ale velryba poprvé předvedla těsně před zanořením ocasní ploutev, uvědomil jsem si, že je její ocasní ploutev o dost větší než já, a začal jsem tušit, že to co nevidím, bude opravdu velké. Později jsem si přečetl, že ta ocasní ploutev může mít až 3 i 4 metry…
Keporkak. Ocasní ploutev může mít kolem 4 m. Cabo San Lucas. Mexiko. 2009.

Keporkak dlouhoploutvý ale není největší z velryb, mívá tak 12-16 metrů délky a váží něco mezi 15 a 40 tunami. Mládě se rodí asi třímetrové, lehce osrstěné - vždyť je to přece savec, váží kolem 1000 kilo a celkem rychle přibývá na váze, asi 50 kilo za den. Je to díky tuku. Velrybí mléko obsahuje asi 55% tuku, pro srovnání, kravské asi 4%.
Ze savců jsou však keporkaci dlouhoploutví spolu s velrybami šedými asi nejzdatnější cestovatelé. Průměrnou rychlostí kolem 8 km/hod urazí každý rok asi 19 000 km podél západního pobřeží Severní Ameriky z Beringova do Cortézova moře a nazpět. Cortézovo moře na západě Mexika jim slouží jako místo k páření, a po asi třinácti měsících i bezpečná porodnice, kvůli příznivé teplotě vody a malým hloubkám, kde méně hrozí útoky kosatek a žraloků.
Velryby se mezi lednem a dubnem pohybují nedaleko, asi 1 – 2 km od západního pobřeží Kalifornského poloostrova.

Věděl jsem, že se při normálním plavání velryba vždy několikrát nadýchne a pak teprve jde pod vodu, kde nezůstává déle jak 5 minut. Mimochodem, nádech představuje asi 1000 litrů vzduchu a pověstný gejzír výdechu není proud vody, jak by se mohlo zdát, ale páry kondenzované při ponoru ze vzdušné vlhkosti nadechnutého vzduchu.
Velryby se ale zanořovaly jak chtěly, vynořovali se někdy i za čtvrthodinku (vydrží na nádech zhruba 30-40 minut) a ještě navíc v směru, který jsme téměř nikdy neodhadli.
Jel jsem do Baja California velryby fotit, a tak, když jsem na první vyjížďce za nimi viděl jak se jen na pár vteřin kousek velrybího hřbetu vynoří z vody, málem jsem propadl trudnomyslnosti.

"Alespoň ocas, (tedy ploutev)...jak se zvedá z vody, vždyť to má vyfocené kdekdo…" říkal jsem si.

Fotit "ocasy" se nakonec ukázalo mnohem snazší, než vynořenou velrybu, už kvůli tomu, že se ocasní ploutev velryby vynořila vždy po nějaké době klidného, pravidelného a tudíž směrově předvídatelného plavání.
Fotograficky "pěkná" poloha ploutve ale znamená, že velryba nezůstane tentokrát mělko při hladině, jako obvykle, ale zanoří se do hloubky (údajně až do 1500 m) a vyplave o několik set metrů dál, obvykle v naprosto jiném směru, než jsme očekávali.
Keporkak. Reminiscence (keporkaci se dožívají i 60 let). Cabo San Lucas. Mexiko. 2009


Je to o štěstí

Spíš chodí štěstí, chodí dokola, když nemůže jinam spadne na…
Čekáme mezi dvěma ponory, moře u Gordo Bank je úplně klidné, svítí slunce. Jedna zakotvená loď a druhá se tak nějak pohupuje okolo. Předchozí ponor mne utvrdil v tom, co už jsem tušil, že fotit velryby pod vodou na klasickém přístrojovém ponoru nebude vůbec snadné. Přemýšlím nad taktikou, která by mne přiblížila ke kýžené fotce. Jsem čím dál víc přesvědčen, že s automatikou, která vypouští bubliny je to víc než náhoda dostat se k velrybě na fotitelnou vzdálenost, zvlášť v téhle vodě s viditelností 10m.
Nesundal jsem si tedy ani neopren, s tím, že bude-li kvůli čemu, budu šnorchlovat.. Pár set metrů od nás něco leží na hladině, vypadá to střapatě, jakoby ptáci na něčem hodovali. Než stačím nazout ploutve, pánové na druhé lodi už se tam vydávají, a po chvíli se vracejí: "lachtani!". Na hladině pospává rodinka lachtanů kalifornských. Velryby to sice nejsou, přesto jsem nadšen. Oproti focení lachtanů v příboji je tohle idylka. Když se přiblížíme lachtani se proberou, okouknou nás a pak se zase opodál uloží na hladinu a odpočívají. Tahle scénka se opakuje několikrát. Přes prvotní nadšení zase nejsem spokojen: slunce svítí až moc, paprsky pronikají hladinou a vytváří na tělech lachtanů obrazce, takže vypadají jako speciální jednotka maskující se před akcí. Že je to lachtan by nepoznal ani odborník. Občas se ale dostanou do "lepšího světla". Otáčím se jako kačena, držím spoušť zrcadlovky a doufám, že z toho snad něco bude. Lachtani jsou totiž dost rychlí: v okamžiku lachtana v záběru mám a o půl vteřiny později už jen polovinu.
Lachtan. Gordo Bank. Kalifornský záliv. Mexiko. 2009.


Nevím, jestli jsme připraveni, ale štěstí nám znovu přeje. Povalujeme se po hladině, když najednou někdo zahlédne velrybí vydechnutí nedaleko od nás, pak ještě kousek hřbetu, žádnou ocasní ploutev. To znamená, že se velryby pohybují normálně a po nádechu se nezanořují hluboko. Navíc jak to vypadá plavou naším směrem. Tvoříme rojnici a s obličejem dolů napínáme zrak do hloubky. Pod sebou tušíme velryby. Hlubší zanoření v pětkovém neoprenu bez závaží vyžaduje víc kopání ploutvemi než je vhodné k takovému intimnímu setkání. Velryby si nás všímají a mění směr. Bez dechu a jako špunty vyskakujeme nad hladinu. Foto-úlovek je hubený, přesto několik jakž-takž fotek se podařilo udělat. V té chvíli jsem ale plný naděje, ani nevylézám z vody, nechávám si hodit výstroj, Karel je už připraven, tak rychle na ponor a za velrybami. Pomalu klesám v okolí sestupového lana asi do třiceti metrů, viditelnost však rychle klesá, takhle bych do velryby dřív narazil, než ji uviděl. Dávám Karlovi signál, stoupám asi do 15 metrů a nechávám se v téhle hloubce unášet mírným proudem spoléhajíc na náhodné setkání. Jeví se mi to jako dobrá taktika, po asi 25 minutách kdy potkávám jen dvě medusy, proud trochu zesiluje a tak jdu ven. Štěstí už prostě přesedlo jinam.
Keporkak. I velryby se potřebují nadechnout. Gordo Bank. Kalifornský záliv. Mexiko. 2009.

Jsem z toho rozpačitý, uvědomuji si totiž, že tohle setkání byla velká klika a že se pravděpodobně nebude opakovat. Tedy, že lepší fotky velryby tady v Mexiku pod vodou asi neudělám.
Úplně se ale nevzdáváme, najímáme si na celý den loď a znovu vyrážíme za velrybami, tentokrát už bez automatik, jen se šnorchly. Když zahlédneme velrybu, nadjíždíme jí do předpokládaného směru její cesty, pokud možno tiše se noříme do vody a čekáme na setkání s tímhle úžasným savcem. S přibývajícími hodinami zůstávám v neoprenu na slunci už sám. Jednou mi kluci zuřivě ukazují: "támhle, kousek nalevo od tebe!". Nic, ani ploutev.

Mezitím z loďky…
Keporkak. Cabo San Lucas. Mexiko. 2009.


Keporkaci se nepohybují příliš rychle, nejsou ani nijak zvlášť opatrní, takže je možné se k nim s lodí docela dobře přiblížit, dokonce je i možné tenhle blízký kontakt udržet po delší dobu, ale skočit do vody vedle plavající velryby a udržet s ní "krok", natož s foťákem v ruce, abych byl schopen pořídit snímky pod vodou, se mně za daných okolností jevilo jako nemožné.

I přes to: byly to nádherné okamžiky, na které jen tak nezapomenu.
Nejen proto, ale hlavně kvůli velrybám samotným doufám, že lidé, v tomto případě turistický průmysl, který není v oblasti Kalifornského poloostrova zrovna malý, nenaruší, více než snesou, jejich tisícileté zvyklosti.


Upravený text článku z květnového čísla (2009) potápěčského magazínu BUDDY.


Bohdan Němec, Cabo San Lucas a Plzeň, duben 2009


Post scriptum:

Děkuji p. Tomáši Kotoučovi za připomínky ohledně určení velryb.
BN
Komentáře k článku 'VELRYBY NA HLADINĚ'
Komentář 1-2 / 2
12.2.2010 18:26:41
Honza
Kamaráde, tak to smekám! úžasné fotky a krásné povídání! Honza
14.2.2010 18:54:07
Bohdan Němec
Honzo díky, od Tebe moc příjemná pochvala. Bohdan
Odpověď pro "Bohdan Němec"
Jméno
E-mail
E-mail se zobrazi jen administrátorovi.
Text
Maximálně 500 znaků. Delší text bude oříznut.
0/500
Všechny položky jsou povinné.
Komentář 1-2 / 2