Home  >  Texty  >  Pantanal 2011
FOTOGRAFOVÁNÍ WILDLIFE V JIŽNÍM PANTANALU – I. Úvod
Počet zobrazení: 115709.10.2011 16:19:20
Letím, ani nevím kam (to je blbost, ale nadpis to je pěknej)

Po mnoha peripetiích posledních měsíců sedím, stále ještě v jakémsi „jiném stavu“ omezeného vnímání a interakce s realitou, v čtyřmístné cessně letící nad rozsáhlou rovinou Brazílie, které se říká Pantanal.
Pořád ještě nevím, jestli jsem se rozhodl správně, že jsem sem vůbec jel, a navíc ještě, že chci fotit, neboť fotím rád. Ani jsem se na tuhle cestu příliš nepřipravoval, jakkoliv je to proti mému přesvědčení, že fotograf se má vždycky na focení volně žijících tvorů připravit, „...aby z těch fotek něco bylo“.
Vlastně nemám ani žádný plán, a dokonce ani nijaká zvláštní očekávání.

Ještě jsem nad tropickým lesem neletěl, tedy neletěl tak nízko, abych mohl rozeznat jednotlivé stromy, a vidím z výšky těch stodvaceti metrů, že Pantanal opravdu vypadá (splněná očekávání uspokojují), alespoň místy, jako tropický les jak jej znám ze záběrů dokumentárních filmů, s bonusem navíc - řekou Rio Negro.

Jižní Pantanal. Brazílie. Tropický les v období sucha.


Jižní Pantanal. Brazílie. Tropický les s řekou Rio Negro v období sucha.


Původně jsem chtěl napsat, z naší letové hladiny 120 m, aby to vypadalo víc letecky, ale nebylo by to přesné. Cessna s sebou zmítala nahoru a dolů, občas se propadla kvůli vzdušným proudům, občas bylo nutné vyhnout se kroužícímu kondorovi, takže jsme se pohybovali někde mezi 100 a 150 m nad zemí, což je tak akorát na to, vidět dost podrobností a zároveň mít možnost udělat si i celkový obrázek. A dokonce si z bočního okénka i něco vyfotit, neboť čelním oknem vidím jen oblohu a vzdálený obzor („...jak s tím můžou lítat, když nevidí ven?“). Sedím vedle pilota, kterému evidentně fakt, že nevidí dopředu vůbec nevadí, a který sedí zcela hrudníkem natlačený na knipl, jako někteří řidiči na volant, a GPS, podle které letí, bych já viděl rozmazaně, protože potřebuji mít předměty alespoň 20 cm od očí, abych je viděl ostře. Až později mi Jirka (Jirka Ruml – účastník a náš letecký a koňský instruktor, pozn. autora) na můj bezděčný dotaz prozradí zřejmý fakt:„je malej, nedosáh by na pedály“.
Jak kodrcavě asi 50 minut cessna letěla, tak kodrcavě, ale zcela bezpečně přistává:



Déjà vu

Sotva se vysoukáme asi v půl páté odpoledne z letadýlka, už nás vítá Marina, spolumajitelka ranče Barranco Alto a asi pět arů hyacintových, přelétajících opodál. Ondra (Ondra Prosický – účastník, pozn. autora) ze slušnosti nevěrohodně zakrývá, že by raději než přivítání a nabízený „welcome drink“ raději popadnul foťák a běžel fotit, aby ty ary hyacintové nepropásl. Než vysápeme věci z cessny a prohodíme pár zdvořilostních frází s Marinou a pilotem (teď teprv vidím jak je malý) slunce se o kotouč či dva přiblíží k obzoru. Světlo začíná kreslit. Na louce u fazendy uvidíme párek srnců (jelenec pampový, pozn. autora) v teplém, prachem období sucha naoranžovělém světle. To už je na Ondru moc, odhazuje poslední zbytky slušnosti vůči hostitelům, tasí z batohu foťák, a Marinina slova : „...but, pampas deer... is always here...“ už neslyší a běží fotit. Ještě zaslechnu Marinu jak chápavě říká: „..OK, ...and than later..“, a s gestem žádajícím pochopení se nechávám, taktéž Jirka, strhnout k témuž. Vždyť: „...možná se to už nebude opakovat a bude to mít vyfocený jen Ondra". "No to nee...“. A fotíme jelence, karanča i sýčky králičí, abychom nepropásli tu příležitost, která přece už nemusí přijít. A ani nám není divné, že nás jelenec nechá přiblížit se na pár kroků a sýčkové v klidu stojí u své nory, tak jako tam budou každý večer.
Ještě 20 minut po západu slunce se Ondra plíží po louce před fazendou, aby vyfotil lišku (crab-eating fox, pes maikong, pozn. autora), která přišla na újeď.

Já fotím Ondru.

Pes maikong, zvaný liška a Ondra Prosický za večerního šera. Ondra číhá na lišku, liška pozoruje...


Je to jako na Falklandských ostrovech, kdy jsme se ihned po příjezdu s Ondrou plížili po místním hřišti uprostřed městečka, abychom nepropásli vyfotit (jak později zjišťujeme - všudypřítomné) husice, které už přece nikdy nemusíme mít možnost fotit. Ostatně v tomhle ohledu jsem se od Ondry naučil (zkráceno a upraveno, pozn. autora): „když je příležitost, vyfoť to“. Někdy je to dobré, někdy ne, někdy by mu člověk ten foťák vzal a...
Z fotek z toho večera pochopitelně naprostou většinu nepoužiji, tedy kromě té s plížícím se Ondrou.

Příležitosti ještě přijdou. Nebo ne?
Trochu na poslední chvíli si první večer urovnávám co tady, víc než 10 000 km od domova, v jižním Pantanalu na jihozápadě Brazílie, kousek od Paraguaye, vlastně dělám. A není to jen o focení, co se mi honí hlavou.


Jak? Trochu jinak, přece.

No, alespoň se budu snažit, říkám si. Jsem tady se svým oblíbeným foťákem a tak budu přece fotit. A když už tu jsem a mám i foťák chci, jako každý asi, udělat co nejlepší snímky, samozřejmě. Co jsou to ale ty „co nejlepší fotky“? Fotky vzácných druhů, co skoro nikdo nemá? Vymazlené fotky barevných, „stojících ptáků“? Dokumentármí fotky chování zvířat ve volné přírodě? Technicky náročné fotky, jako třeba letovky? Nebo např. „kreativní“ fotky ve stylu lomo? To, že jsem se moc nepřipravoval, ještě neznamená, že jsem neviděl fotky od různých fotografů z této oblasti, českých i zahraničních, amatérů i profesionálů. Měl jsem dojem, že mají mnohé společné. Určitě ne ze všech, to jistě, ale z mnohých až příliš čněla popisnost na straně jedné a „vymazlenost“ na straně druhé. A ani, jak jsme se s Ondrou a Jirkou shodli, „letovka, natož v hrachový polívce, sama o sobě dobrou fotku neudělá“. „Pojmout to trochu jinak“ se ale snadněji řekne, než udělá. V tom množství druhů a příležitostí, které se fotografovi v Pantanalu nabízí není snadné se ubránit „sběratelské“ popisnosti, a v tom ranním a večerním světle, které v Pantanalu ráno a večer je, zas líbivé, z mého pohledu trochu povrchní, „vymazlenosti“.

Uvidím. Je po půlnoci, pánové už dávno spí a ráno vstáváme v pět...

Symbolem Pantanalu je sice čáp jabiru, ale 10 miliónů kajmanů, kteří na tomto území žijí, to je víc než lidská symbolika.



Bohdan Němec, Barranco Alto a Plzeň, září/říjen 2011
Komentáře k článku 'FOTOGRAFOVÁNÍ WILDLIFE V JIŽNÍM PANTANALU – I. Úvod'
Komentář 1-2 / 2
7.2.2012 08:33:10
Roman
Dobrý den, myslím, že úvod se vám povedl:-) Fotka kajmana je dle mne přesně ta, která se odlišuje od těch prvoplánovitě líbivých. Je hodně povedená, taková dramatická! Jinak číst vaše články je skutečně zábava:-) Jen tak dál!
6.11.2011 23:24:03
Bohdan Němec
Komentář 1-2 / 2
Napsat komentář
Jméno
E-mail
E-mail se zobrazi jen administrátorovi.
Text
Maximálně 500 znaků. Delší text bude oříznut.
0/500
Všechny položky jsou povinné.